Fuck! I am so sad!

Ano, ráno telefon zvoní, táta. A slyším, že mám v podmínkách, že ta letenka nejde přesouvat, pouze jí můžu zrušit, ale peníze že mi nevrátí, takže bych si musel zařídit novou na neděli a tahle by propadla. Letenka od ČSA stojí 4tis. No, nekup to. Nekoupím. Tak jsem byl fakt smutnej, psal jsem Benovi sms, že tedy nic a kecal s Peťulou na skypu.
S tím, že mám školu od půl 2 a budu tam jen hodinu a potom jdu s Benem na ManUtd - Muzeum & Tour. Alespoň na to jsem se těšil.
S Peťulkou jsme skončili hovor a já jsem se očkem koukl na rozvrh a zděsil jsem se, škola začíná za hodinu. Ne, v půl 2, ale v půl 1. No a tak jsem vyběhl z pelechu, provedl „raní“ hyenu a sprintoval na bus, ať to stihnu. Je to fakt daleko a nikdy nevím, kolik bude aut v ulicích. Stihl jsem to extra rychle a pak jsem měl ještě 20 minut čas. V půl druhé sraz před školou a Go to Stretford. Theathre of dreams, jak se Old Trafford nazývá je opravdu překrásný. Největší ligový stadion s kapacitou 76tis. Lidí. Větší už je jen Wembley v Londýně – Národní stadion Anglie. V divadle snů jsem se tedy prošel, udělal spousty fotek a když už jsem chtěl jít domů, tak volala Vanessa Kamilovi, že je sraz všech účastníků London Tripu v 18:30 na Picadily Gardens. No, měli jsme hodinu a půl čas. Byli jsme 10 min od mého domu, tak jsem si sem alespoň hodil batoh a pak jsme jeli na Picadily, měli jsme 40 minut a tak jsme prošli místní obchoďák. Sešli jsme se všichni a že prý jdeme na společnou večeři – no OK. Šli jsme do tureckého bufetu – You can eat all, what you can eat [Sněs vše, co se do Tebe vejde] a opravdu, jednotná cena 8 liber (odpoledne je to jen 6)a mohli jsme si chodit nandavat co jsme chtěli z výběru mnoha, mnoha, mnoha jídel a dát si všeho kolik jsme chtěli. Opravdu jsem se nacpal, protože jsem se nestihl ani nasnídat a jelikož jsem šel ze školy na stadion, tak ani naobědvat. Přišlo mi to vhod a za to, co všechno jsem snědl bych dal v restauraci určitě mnohem víc. Super!